Někdy je toho na naši hlavu jednoduše příliš mnoho a pár kabelů je třeba na chvíli odstřihnout.
2010 Saigon, Vietnam © Martin Kušpál, MAISON D’IDÉE Prague
Rovnováha mezi životem a prací u nás neexistuje. Buď naplno žiju, nebo pracuju. Když se ráno probudím, myslím na práci. Když vycházím večer z kina, kontroluji e-maily, jestli na moji odpověď nečeká některý z kolegů. Klientům už večer neodepisuji, ale kolegy s rozdělanou prací nenechám čekat. Mám rád, když se naplno pracuje, když to všechno odsýpá a projekty se posouvají.
Lidem, jako jsem já, se v naší branži dostává velké cti – a to označováním nás výrazy „kreativec“, „arťák“, v horším případě „umělec“, v lepším „výtvarník“ či „grafik“. Výraz „kreativec“ může při správné konotaci nabírat dvojí význam, naštěstí většinou je to myšleno pozitivně. Myslím, že je to tak trochu nespravedlivé, protože takový programátor musí být stejně kreativní, podle mého názoru ještě kreativnější než designér. Abychom nekřivdili dobrému accountu, umět diplomaticky vyřešit každodenní situace při neustále rostoucím tlaku od klienta a od kolegů je tedy pořádný kus umění a kreativitu to rozhodně chce.
Mám rád pracovní neděli. Alespoň dopoledne. I tento článek reviduji po dlouhé dovolené právě v neděli ráno. Oběd strávím v kanceláři přípravou úkolů pro kolegy na pondělí. Posledních 10 let jsem každé nedělní ráno pracoval a tehdy jsem neděli zasvětil grafice. Možná právě tenkrát vznikla většina mých oblíbených projektů. Základním pravidlem vždy bylo, aby tento den neposkvrnil žádný nekreativní úkon. Jeden nápad na jeden den. Nic rušivého, jen ticho a maximální koncentrace. A hlavně klid. Zkoušel jsem pracovat i v sobotu, ale ta mi na práci nikdy neseděla.
Ne hlava v oblacích, ale oblaka v hlavě
Často se stává, že mi lidé kladou otázky, jak to teda je s tou kreativitou, kdy vlastně za mnou chodí a vůbec, jak to v těch našich hlavách funguje. Jistě by se mnozí chtěli podívat do nitra takové hlavy, přímo doprostřed toho mystického kreativního procesu. Viděli by ruku, která se snaží zachytit pár vhodných tvarů oblaků, které se neustále mění rychlostí přímo úměrné s počtem vypitých káviček. Některé ty obláčky se rozplynou, jiné stihnu zachytit a přenést na papír. Pak je ukážu kolegům a těm, co zrovna sedí poblíž. Vidět takový pěkný nadýchaný obláček na stole, to má každý hned nutkání strčit do něj prsty. Kreativec musí proto celý naježený pobíhat kolem a bránit svůj křehký výtvor, jinak by byl hned pryč. Potom se toto dílo opatrně snažím zabalit a v jeho jemné, proměnlivé kráse ho dopravím a ukážu klientovi. Pokud se vše vydaří, snad se mu nic nestane a dostane se někam na shelf nebo do cloudu k jiným obláčkům.
Kdyby byla v životě kreativce rovnováha, nemohl by se zdokonalovat. Neustálý tlak, stres a nejistota nás posouvají dál. Vždy, když jsem měl příležitost setrvat někde v tichu a v teple, s jistotou a předvídatelností, se ve mně rázem něco vzepřelo, musel jsem se sebrat a odejít. Za tento instinkt jsem opravdu vděčný. Každým rokem děláme hezčí a lepší projekty a posouváme se. Jednou doleva, jednou doprava, ale zároveň vždy směrem nahoru.
Kolik stresu je ale tak akorát?
Tak akorát je ho podle mě, když stíháte odvést všechnu práci, kterou jste si ráno vytyčili na papíře. Pokud k jejímu odvedení stačí přes den makat a neflákát se, případně (jen u mě) o víkendu polovinu neděle zapracovat, tak je to ideální stav.
Krize nastává, když si každý den musíte vybrat ze seznamu úloh ty, které jednoduše nestihnete nebo odsunete.
Nedávno se mi podařilo podlehnout pocitu všemohoucnosti. Rozhodl jsem se poručit tělu i mysli (v jedné ruce frenchpress plný kávy, v druhé ruce mobil), že budu přinášet dobré nápady na deseti projektech najednou, a to od 8:00 do 22:00 každý den, po dobu minimálně tří týdnů. Matka příroda mi po prvním týdnu poslala odpověď, že pokud s tím hned nepřestanu, začne vypínat moje funkce jednu po druhé. První začala odcházet koncentrace. Po pár dnech (bez ohledu na objem vypité kávy) bylo téměř nemožné soustředit se déle než na pár minut. Potom přišly problémy s dýcháním a nakonec se přidaly i křeče.
I když jsem se ještě přece jen vzepřel snaze těla dostat mě do postele nebo kamkoli od práce a od počítače, vytvořil jsem ještě z posledních sil (plus RedBull) pár vítězných návrhů ke spokojenosti klienta i kolegů. Ale mé tělo potom začalo promlouvat mnohem intenzivněji.
Začal jsem se obávat, že přijdu o to, co mi je nejcennější. Schopnost dělat dobrý design. Mít občas nějaký ten nápad a ideální rozsah pozornosti větší než zlatá rybka. Poslední dny mi už žádný dobrý nápad nepřicházel. Obláčky začaly z hlavy mizet jako s příchodem fronty. Nepřiplouvaly pěkné obláčky, jež by se daly chytat. Buď prázdno, nebo déšť. Hotová katastrofa pro kreativní hlavu. Řekl jsem si: „Dost!“ O ,,moje“ projekty jsem se podělil s kolegou a sedl do letadla, odhodlán podstoupit týdenní digitální detox.
Je pravda, že návštěva exotických zemí třetího světa mě vždy dobře odtrhla od práce. První je pokaždé facka od tropického klima, která vás nutí soustředit se na přežití v tom proklatém teple. Druhý políček člověk dostane při střetu s kulturou diametrálně odlišnou té naší. Třetí fackou je většinou chudoba, do které přijdete. A o to víc si začnete Evropy a svého pohodlného místa v ní vážit.
Změna prostředí a dovolenkový režim jako zázrakem zregenerovaly tělo i mysl. Už se nemohu dočkat, jak přijdu ke kolegům plný energie a elánu a spustím na ně motivační řeči o tom, jak musíme všichni přidat a táhnout za jeden provaz. Jen aby mě na něm nakonec neoběsili.
Je snadné ztratit se v každodenním shonu.
2010 Saigon, Vietnam © Martin Kušpál, MAISON D’IDÉE Prague
Muži vystupují na oslavách v Saigonu během svátků a slavností.
2010 Saigon, Vietnam © Martin Kušpál, MAISON D’IDÉE Prague
Evidence skladových zásob přímo na ulici, kde se odehrává většina místního života.
2010 Saigon, Vietnam © Martin Kušpál, MAISON D’IDÉE Prague
Slavnostní průvod s drakem prochází za rytmického zvuku bubnů uličkami Saigonu.
2010 Saigon, Vietnam © Martin Kušpál, MAISON D’IDÉE Prague
